Listopad 2011

Fotografie - Série: Slovenský venkov

29. listopadu 2011 v 11:49 Fotím
Dneska nemám moc dobrý den... ne, fakt je to špatný, naprosto děsný den. Nejsem ve škole, ačkoliv jsem v pořádku, ale Gerry... už tu není, takže jsme museli jet s Belmíčkem k veterináři, jestli mu nic není. Ten je taky v pohodě, jen je trochu psychicky vydřený, přece jenom to byl jeho asi nejlepší a jediný morčecí kamarád...
Na článek se asi nezmůžu, ale dám sem pár fotek, které jsem nafotila asi před rokem v Majcichově, ve slovenské vesnici u mé... prababičky, a po její zahradě lítá spousta koček, psů (no, ti jsou zavření v kotci...), špíny - takže bylo co fotit.
Ještě focené na takový ten miniaturní kompaktík, "krabičku od mýdla", takže opět, kvalita není nějak závratná.

Další fotky pod perexem.

Když vám v talentové soutěži chybí talent a končetiny.

24. listopadu 2011 v 22:25 Prožívám
Všimli jste si, že každý, ale každý soutěžící v talentových soutěžích má velmi, ale velmi dojemný příběh o tom, jak je opustil otec, nevážili si jich rodiče, nevěřilo jim okolí, museli se vyrovnávat se něčí smrtí nebo ztrátou končetin, zkaženým dětstvím nebo týráním? A že jediné, co jim chybí, je většinou talent? A že postoupují dál a dál, protože si dokážou zveličit všechno, co jde?
Dnešní nárust talentových soutěží mě zabíjí. Jen co skončí jedna stupidní debilita hledající stupidního debila na tajdrlikování, máme tu další soutěž stejného rázu, tentokrát JEŠTĚ VÍC originálnější a nejlepší, než byla ta předchozí. Máme tam super zábavné moderátory a úžasnou porotu, která má hezky rozdělené role podle amerických kolegů: vpravo tu sedí s vážným výrazem zlý pán, který kritizuje a nejraději používá slovo ne, vedle něho se nalézá citlivá a hlasitá žena, talentovaná, ale afektovaná. A na konci, úplně vlevo, je bavič, ten, co zlehčuje a obdivuje.
Také jsou tu diváci, kteří jsou pro větší dojem ve velkých (už menších) halách cíleně dušeni nedostatkem vzduchu pro větší efektivitu.
Ale vše se točí kolem těch skvělých, naprosto božích účastníků. Teď už většinou cizinců, ale nu což, šanci má například v Československo má talent uspět i muž či žena, co není z Čech ani Slovenska. Protože, všichni máme na něco talent, tak proč ne? Jeden muž řekl, že "Dělejte to, co vás baví, a budete v tom dobří". Nevím, kdo ten muž byl, ale jistě je určitě vzorem a inspirací pro ty, které velmi baví například přikládat si žehličky a lžičky k hrudi, skákat do zdi, nechávat se kousat od lvíčete, kritizovat všechny pro svojí neschopnost nebo třeba převlékat se za ženu a pak se děsivě kroutit. Ti všichni mají šanci uspět, stát se milionáři a odjet do Las Vegas, ukázat svůj "československý" talent světu.
Protože Česko(slovensko) je v tomhle strašně hodné. Je vlastně jedno, jestli něco umíte, je důležité, že máte odvahu.
Nebo chybějící končetiny, traumata z dětství, vyberte si, co se vám hodí.

Koukali jste poslední dobou na zrovna probíhající ČSMT? Není vám z toho do pláče, že se tu snad neobjeví vůbec nikdo, kdo by nebyl cizinec a byl tak dobrý, že bychom se nestyděli do světa vykřičet, že tenhle je náš?
Nevadí.
Nedávno jsem viděla video z nějakého cizího talentu. Na podium přišel kluk, bez rukou a s krátkýma, kulhavýma nohama. S pláčem převyprávěl svůj příběh, jak se narodil v Íránu do válečné zóny, s bratrem ho našli v parku v krabici od bot, zůstali v dětském domově a tam si ho vzala nějaká úžasná žena, která je teď jeho hrdinou. Když vedle mě začala M. hejkat, přála jsem si, aby moje malá tepající věc v hrudi byla o trošku větší. Mě to nedojalo, ba ani nezaujalo, spíš jsem byla zvědavá na to, jak zazpívá. Zvlášť, když mě zazpívat Imagine od Lennona (miluju ho). Originál znám nazpamět, každý tón, slabiku a styl té úžasné písně. Když začala hrát hudba, svými pařátky uchopil mikrofon, nadechl se a začal. Zpívat, možná, nevím. I kdybych tu píseň neznala tak dobře, asi bych poznala, že zpívat dobře neumí. Ne, neuměl zpívat. Bylo to falešné a všechno to okolo, co teď nedokážu vyjmenovat z mého rozhorčení - když skončil, lidé se zvedali, otírali slzy a porotci nešetřili slovy "fantastické", "úúžasné!" a dalšími přehnanými přízvisky. Jistě, je úžasné a fantastické, že dokáže žít se svým strašným příběhem, přijít do televize a převyprávět ho. Ale využívat toho a svého postižení pro získání peněz mi přijde uhozené a špatné. A ještě špatnější je, že porotci nehledí na talent, ale na to, jak moc postižený je. Kdyby jim to takhle zazpíval muž s končetinami, vyhodili by ho. Ale jemu chybí, tak vyhraje. To je hezké, moc hezké.
A nechutné.
Jsem tak... grinchovatá.
Ach, proč ta má tepající věc plná krve na mé hrudi není aspoň o trochu větší?!

Bisexuálové a homosexuálové a naše tolerance

18. listopadu 2011 v 18:52 Prožívám
Přemýšlela jsem, co napsat na téma Bisexualita.
Co to vůbec je? (No, pročítala jsem články, a dost lidí to ani neví.) Bisexuál je člověk, kterého přitahují obě pohlaví ve stejné míře, tudíž nemá přesně vyhraněnou sexuální orientaci.

Nevím, nikdy jsem se nesetkala s bisexuálem ani homosexuálem. Samozřejmě, když vidíte kluka v šatech, s vytrhaným obočím a make-upem, dojde vám, že to nebude hetero. Ale většinou se to ani poznat nedá. No, to by mě vlastně zajímalo, jak se ty gayové, lesbičky a bi hledají? Mají nějaký radar?
No, to je jedno. Původně jsem chtěla psát o toleranci jiné sexuální orientace.

Jak je vnímám já?
Teda, takhle to řeknu, upřímně: Jsou mi lhostejní. Lhostejní stejně jako všichni ostatní cizí lidé.
Ovšem, má to pravdpodobně nějak podobně většina hetero mladých lidí. A homosexuálové na sebe rádi dají vědět duhovým způsobem. Už je to dýl, co bylo v centru vidět hromada líbajících se stejných pohlaví, barevné vlajky, kluky v těsných kraťáskách. Jistě, proč ne. Ale nikdy jsem neviděla nějaký heterosexuální šedý průvod... Proč na sebe musí upozorňovat? Ne, že by mi to vadilo. Už zase, teď si řeknete: Tak ta má averzi vůči jinak orientovaným. Ne, nemám. Jen, my, na odlišné pohlaví, tohle děláme? Ne, neviděla jsem jen vyhraněný průvod kluků na holky a holek na kluky. Vy ano?
Proč se pořád připomínat těmihle hlasitými způsoby?
No, možná Praha jednou ročně potřebuje nějaké to zbarevnění .
Když to tak vezmu, dnešní společnost je opravdu hodně homofobní, ale pořád mám pocit, že ty mladé generace to chápou a neřeší to, že je to celé o té staré... Ale proč ne, možná je barevný pochod naším hlavním městem obměkčí.


"Mě fakt ale nevadí..."
V Reflexu, v jednom úvodníku šefredaktora, stálo, že "nejsou lidé, kterým by homosexuálové nevadili, jen někteří jsou natolik vychovaní, že to nikde neříkají nahlas".
Lidé, co napíšou "mě nevadí", někdy nějaké výhrady mají. S kamarádkou jsme se o tom bavily. Říkala, že jí "nevadí, ale jsou nechutní!". Každému to asi přijde trošku zvláštní. Mě osobně trošku děsivé, když nad tím zamyslím, ale ne pro ostatní, ale pro ně samotné. Není to traumatické přiznat si a smířit se s tím, zvláště pak s okolím, že jste "jiní"?
Podle mě má lidská společnost zákodováno, že jediný správný typ vztahu je žena muž. Někteří za to prostě nemůžou, stejně jako jinak orientovaní, že si myslí, že být takhle jiný je špatné. Zvláště ti staří, protože odnauč něco starého!
Většina článků zde je o tom, jak "mě gayové, lesby ani bi nevadí, jsou to normální lidé..." Jistěže jsou. Otlučme jim o hlavu jejich běžnost!

Dnes už je to stejně víc než čtyři procenta. Když si vezmete, jak narůstá počet lidí, co o sobě prohlašují, že jsou jak na holky, tak na kluky. Nespočet hvězd (hlavně žen, tedy!) řeklo, že je přitahují i ženy, pravděpodobně se to stává novým hollywooodským trendem. No, proč ne.


Každý jsme jiní.


Asi mě jen mrzí, že jsem ho nestihla, a taky chci vlastní průvod!

Bože, když si ten článek přečtu, dojde mi, že opravdu ztrácí smysl, jakoukoliv slovesnou formu či postup... No, nevadí.


Moje fotografie 0.2 - Opět po vnitřní Praze.

17. listopadu 2011 v 11:22 Fotím
Tak vám sem vkládám další své fotografie.
Tentokrát změť fotek opět nafocených ve vnitřní Praze (poslední dobou jsem tam pořád).
Něco je tam ještě z Prahy, když jsme byly s l. u Johnovy zdi na jeho narozeniny, kde to, mimochodem, bylo skvělé.
Na začátku muž hrající na basu (?) na okraji Karlova mostu.
Ještě s podpisem Vé.
Další fotky pod perexem.

Místo vyhrazené reklamám

16. listopadu 2011 v 21:01
No, po jedné takové reklamě (a né, ozdůbky vám nedám!) jsem se rozhodla založit místo vyhrazené jen takovým komentářům. Nemohu zaručit, že nebudou ignorovány, ale zase nebudete bloknutí (což asi není žádná výhra, ale nu což).
Vkládejte sem vlastně jakékoliv komentáře netýkající se obsahu tohoto blogu.


Moje fotografie 0.1 - Po Praze.

15. listopadu 2011 v 20:37 Fotím
Tak.
Dnešek opět doma, jak jinak. Už je mi líp, vlastně myslím, že už mi nic není, samozřejmě po helicidu.
Příští čtvrtek jdu na čtvrtý odběr krve ve dvou týdnech, skvěle. Na gastro samozřejmě musím, jak jinak. Naštěstí jen ambulantně, přijdu, oni mi strčí do pusy kabel, odeberou kus sliznice a zase šup domů a do školy. Prý mám celý vnitřek plný nějakého zánětu.
Rozhodla jsem se hodit sem pár svých fotek, když už se tak nudím a stydím za to, že na pc trávím celý den bez nějakého užitečného činu, ačkoliv házení fotek na nesmyslný blog asi nebude moc užitečné. No, užijte si mou nekvalitní práci z mého nekvalitního (ne, fakt. stál deset hadrů a fotí hůř než mobil) kompaktu.
Foceno asi před dvěma týdny na výletě po Praze.
No nic, jdu kreslit. O ano, kreslit. Poslední dobou jsem zase na to házela - vy víteco, a rozhodla jsem se to dohnat. V kumbále jsem našla velkou roli papíru, takže uvidím, co se s tím dá dělat.
Ještě s mojí starou přezdívkou .

Další fotky pod perexem.

Jsem jiná, já sem prostě nepatřím.

12. listopadu 2011 v 14:36 Prožívám

Narodila jsem se do špatné doby a místa.
Necítím se tu spokojená. V tomhle světě (ježiš, ne, tohle není článek o tom, jak se chci zabít).
Ve světě plném předsudků, povrchnosti, rapu, hoperek, dvanáctiletých uchlastanců...
Bože, jak já toužím ocitnout se v sedmdesátých letech.
Ale ne tady. Tady ne, někde v Americe. Česko stojí a stálo za houby.
Já i s tím, co poslouchám, jak smýšlím, jaké mám názory - vším tím bych pasovala do jiné doby.
Vemte si, jak já zbožňuju Beatles. Dneska se někde o Beatles zmíním, a nikdo nemá tušení, kdo to vlastně vůbec byl John Lennon. To mě naprosto zabijí.
Nebo Big star. Poslední dobou poslouchám jen je. Kdy nahrávaly? V sedmdesátkách. Teď už je po nich. A já jsem tady.
Opravdu to tu nemám ráda. V Čechách, ve dvacátém prvním století. Nesnáším to tu.
Jdete s pátou třídou na výlet a nějaká holka se z nich zeptá, jestli nemáte peníze na cigára.
Kde to jsme?
Chci pryč. Musím pryč, naprosto určitě. Když už nemáme ten stroj času, musím se přesunout někam do jiného místa. Praha mi prostě nestačí, vím, že bych tu nikdy spokojená nebyla. Praha a Čechy nejsou pro mě, úplně to cítím.
Vím, že mám ještě hodně času, ještě nejsem ani na střední - ale už od takové šesté třídy jsem začala cítit, že to není ideální.
A od té doby se ten pocit stupňuje, někdy mám tak strašně neodbytný pocit, který touží se teď sebrat a odjet někam pryč, kde neuslyším žádné české slovo, kde neuvidím žádné obaly od Bohemias brambůrek na zemi, kde neuslyším povykovat dvanáctileté děti s flaškou rumu, kde mi nic nebude připomínat, že sem nepatřím.
Protože já sem nepatřím. Vím to. Mám tu kamarádky, nikdo se do mě nenaváží ani to nikdy nikdo nedělal (což je zvláštní, když uvážíme, že jsem vždycky měla tak dvacet kilo nadváhy - teď už jen sedm, jó). Ale to já nechci. Vidím ty lidi v mém věku, jak se chovají, co si myslí, vůbec, i co čtou. Vím, že jsem jiná a vlastně jsem vždycky chtěla být jiná, ale teď to tak jasně pociťuju a vidím, až mě to děsí. Například na čj máme prezentovat knihy: ostatní čtou nějaké Boříkovy lapálie a Mikulášovy patálie a já tam přijdu, v ruce Krále Leara nebo Oněgina.
Víte, já prostě děkuju Bohu, že mám na něco jakž takž talent a vím, co chci být.
Kamarádky ještě teď nemají tušení, co chtějí dělat. Já to vím od té šesté třídy. Vím, na jakou chci jít střední a pracuju na tom, ne tvrdě, ale pracuju. Mám i dva náhradní plány, kdyby mi ten první nevyšel. A u všech třech vím, že budu spokojená a vím, že jeden vyjít musí.
Ale ne tady. Udělám tu střední a pak odjíždím. Někam jinam. Přemýšlela jsem o Londýně či Paříži (a právě kvůli přesunu do Francie se učím francouzsky, už rok). Možná si tam dodělám vysokou, nevím jakou, vše je ve hvězdách, ale vím, že to nejsou hvězdy nad Českem.
A kdybych tu žila jako svobodná, nezaměstnaná matka ještě ve třiceti, prosím, nafackujte mi.

Vinná - "báseň"

11. listopadu 2011 v 20:46 Píšu
Ano, poprvé přidávám některou ze svých splácanin, kterým optimisticky říkávám "básně".
Buďte na mě hodní, nepřehánějte to s kritikou, i když nějaký koment by se přece jen hodil, od čeho tu jsme, že.


Vina
Na rozbouřených vlnách seděla,
V očích žal a smutek,
A slza jí po tváři stékala
Pro ten strašný skutek.

Vlasy jí vlály ve větru
A tvořily černou clonu
A toužíc po světlu
Bojíc se skonu

Zpívala tóny, jenž srdce chudáka ničí
Hleděla se strachem do nebes
A její příběh, jak zničila život něčí
Přinášel ostatním jen hrůzu a děs.

Příběh, který mrazil,
Příběh krátkého života,
Kterému nikdo neuvěřil,
Kterému chyběla dobrota.
Když dozpívala verše o tom
Co, jak, proč udělala
A Jak se cítila potom,
Tak do hlubiny skočila.

A zmizela ve víru
Do tmavých vln,
Do jiného vesmíru,
Který je nenávistí pln.

A žije tam, žije tam dodnes,
Šťastná, jako nikdy předtím
Ráda, že jí nevzaly do nebes
Pyká v pekle za svůj zločin.

Cítí v srdci, že to tak správné je,
Že vinu svou musí jen ona nést
Že ten, kdo chladnokrevně zabije,
Musí si v pekle odpykat svůj trest.

Poslední dobou jsem se cítila tak nějak divně, a tahle báseň (splácanina, ehm) asi nějakým zvláštním, pošahaným způsobem zrcadlí moje pocity.

Kdo jsem.

11. listopadu 2011 v 13:34 | Vé.
Pravděpodobně chcete vědět víc o tom individuu, co založilo tenhle blog.
Dobrá.
(Víte, tenhle článek jsem již měla napsaný, byl delší a asi i barvitější, ale z důvodu smazání mého mílu, kde byl uložen, tu předkládám kratší a novou verzi popisu mého já.)

Hm, takže, začneme roztomilým přivítáním: Vítejte v říši mých nesmyslných, nepodstatných myšlenek, zážitků, fotografií, krseb, povídek a slátanin, které se rýmují.
Pár vět:
"Hodnotím články ještě před tím, než si je vůbec přečtu."
"Chci žít v jiné době. Kde jsou sedmdesátky, prosím?"
"Beru všechno tak nějak odlehčeně, nedělám si z ničeho zbytečně hlavu."
"Minulost nezměníš, tak proč se jí zabývat."
"Někdy jsem až moc vážná."
"Někdy si hraju na chytřejší, než jsem."
"Načtu knihu, a nikdy si jí nedočtu."
"Mám ráda černý humor, zvláště o druhé světové."
"Nemám srdce."
"Nedojímá mě příběh iránského sirotka bez rukou v x-
"Kdo snědl mé sušenky?!" Počkat, to sem nepatří...
Jsem Vé, a jsem lhostejný melancholik a snílek, co rád píše články bez pointy a vytváří seznamy.

Co jsem: pasivní, nesportovní, konfliktní, přecitilivělá, plačtivá, cynická, sobecká, vysoká, tvořivá, abnormální, unuděná, nudná, názory stará, sklerotická, líná, narozená do špatné doby, blondýna, snílek, introvert, melancholik, drbna, bez soucitu a srce.

Co mám ráda: samotu, menší společnost stejných individuí, knihy, Johna Lennona (nejlepší umělec, básník, muzikant, a snílek ze všech), Beatles, Big star (nejlepší skupina ze všech), časopisy, polštáře, seriály, zvířata, malé děti, roztomilé děti, poezii, ruskou klasickou literaturu (četli jste Evžena Oněgina? Ne? Tak si ho běžte přečíst!), ELLE, francouzštinu, guláš, segedýn, smažené čínské nudle (bez psů, prosím), košile, tmavší barvy.

Co nemám ráda: změny, nenávist, válku, namyšlenost, kytky, přibírání, veřejnou dopravu, hoper(k)y, techno, slaďoučkou hudbu, Terezu Kerndlovou, chemii, tělocvik, ELLE, otravné nenávistné lidi, drzé haranty, nedospělé dospěláky, dospělé nedospěláky, infantilní babičky, infantilní pohádky, kofolu, kýčovité věci, růžové věci.

Co mám: vlasy, obličej -, malá hnědá očka, kulatou hlavu, brýle, dé, dvacet jedna písmen ve jméně, dvě holá zvířata, tělo, hlavu plnou bláhových nesmyslných snů.

Co chci: notebook, zrcadlovku, dostat se na uměleckou (fotografický obor), vystudovat psychologii, přestěhovat se do Paříže, pořídit si starou hipísáckou dodávku (Volkswagen transporter), setkat se s Yoko Ono, vidět všechny Beatles naživo, obarvit si vlasy na zrzavo, něco dokázat, chodit s černochem/arabem, mít někoho, kdo mi bude rozumět, být štíhlá, nebýt tak nenažraná, líbit se, aby mi lidi neříkali, že jsem "roztomilá" (aneb "nedělej si nic z toho, že si tlustá a nikdo tě nechce"), aby mě lidi nepomlouvali, abych se nícítila trapně, aby si o mě lidi nemysleli, že jsem trapná, abych nebyla tak tichá, aby si Lc. přesedla, abych napsala knížku, abych uměla vyrábět náušnice, abych byla kreativní.

Stačí. Možná jsem napsala moc, možná ne. Ostatně, víc asi poznáte v článích, víc poznáte mě a můj život. Sice není o co stát, ale možná se nudíte tak moc, že si pár článků přečtete. A kdyby se tak náhodou opravdu stalo, napište mi - abych věděla, že to má aspoň nějaký smysl.